Menu
V Domažlické části Českého lesa najdete na 50 zaniklých sídel, na Tachovsku jich je 26. Každá víska, samota, obec má své kouzlo, každá je jiná. Někde najdete odkryté základy budov, jinde nenajdete vůbec nic. Jedno je ale spojuje, všechna tato sídla zanikla po 2. světové válce, vlivem nového politického uspořádání, změn na hranicích nebo neúspěšném dosídlení novými obyvateli po odsunu Němců. Zažijte atmosféru genius loci těchto míst. Nejlepší je tato místa navštívit v době útlumu vegetace (na podzim nebo na jaře, zima je vhodná, pokud není sněhová pokrývka). A jak taková místa poznáte? V Domažlické části jsou vesničky označeny zelenou cedulí, v okolí Rybníků existuje speciální směrové značení, na místech bývají často rozvaliny, křížky, naučné tabule, někdy je potřeba použít GPS souřadnice. Mějte na paměti, že se pohybujete často na území CHKO Český les, což sebou přináší pravidla.
Jednou z nejzajímavějších zaniklých obcí Českého lesa je bezesporu Lučina.
Některé památky obdivovali již naši předkové. Jinými místy dějiny propluly tak divoce, že z nich zůstaly jen rozvaleniny. Silné příběhy lidí, kteří v nich kdysi žili, však zůstávají. Jedním z takových míst je německá obec Grafenried, česky zvaná Lučina, která se nachází nedaleko Nemanic těsně u česko-německých hranic. Dnes již neexistuje, stejně jako mnoho jiných vesnic z bývalého pásu železné opony. Je však jednou z mála, která znovu ožívá, a to i přesto, že ji již dávno pohltila příroda.
Původně bavorská obec je zmiňována již ve středověkých listinách. Po úpravě hranic za vlády Marie Terezie připadla Čechám. Její jižní část, nyní zvaná Untengrafenried, však zůstala na německá straně hranice. Vyvinula se v samostatnou obec, která ukazuje, jak by to v Grafenriedu mohlo dnes vypadat. Novodobé dějiny však s tehdejší českou částí měly jiné plány. Ty završil rok 1946, kdy byli němečtí obyvatelé příhraničních obcí vysídleni.
Lučina (Grafenried) od té doby zela prázdnotou. Postupně ji však zabydlela pohraniční stráž, která většinu budov srovnala se zemí, ve zbylých si vybudovala své zázemí. Postavila také strážnou věž a několik vojenských bunkrů. I po odchodu armády v devadesátých letech však ruiny bývalých staveb dále chátraly.
Těsná blízkost k německé hranici se však pro Lučinu v tomto období stala naopak výhodou. Dřívější obyvatelé, kteří po vysídlení byli internováni v německých uprchlických táborech a postupně nacházeli nové domovy v různých částech Bavorska, však často zůstávali i v okolí bývalého Grafenriedu. Po otevření hranic dřívější sousedé i dobrovolníci z dalekého okolí přicházeli do míst svého mládí, starali se o hroby svých předků a postupně začali ze země vykopávat, co kdysi pohltila.
Díky jejich píli, ale i snaze českých přilehlých obcí a dobrovolníků zde postupně vznikl unikátní venkovní areál, který mnozí zvou, i když jistě s mírnou nadsázkou, malými českými Pompejemi. Ačkoliv záchranné a stavební práce v Lučině stále pokračují, je celý její prostor denně otevřený veřejnosti, a to ve dne v noci. Avšak při jeho návštěvně dbejte důsledně na svou bezpečnost a dodržujte pravidla ochrany přírody okolní Chráněné krajinné oblasti Český les.
Lučina znovu ožila především díky dobrovolníkům, které její atmosféra zcela učarovala. Základy bývalých staveb vykopávali bez nároku na honorář, mnohé akce financovali z vlastních zdrojů. Brzy však bylo jisté, že je nutné dát novému prostoru řád, zajistit bezpečnost, a především jej návštěvníkům přiblížit též doprovodným slovem. A tak zde v nedávné době vznikla ojedinělá naučná stezka, která turisty provádí jednotlivými zastaveními i osudy bývalých obyvatel Lučiny.
Centrální prostory obce jsou vysekávány a částečně parkově upraveny. Všechna místa, kde dříve stávaly budovy, doplňují nenápadné informační cedulky. Díky nim můžeme zjistit, jak daná stavba kdysi vypadala a jaké byli osudy jejích obyvatel. Návštěvníci většinou při prohlídce Lučiny sledují hlavní centrální cestu, která protínala obec od jihu k severu. Udržována je však i boční východní stezka, která vede k odlehlejším částem dřívější zástavby.
Již na začátku vesnice, ve směru od státní hranice, se otevře prostranství, v jehož levé části, těšně u cesty, probíhají práce na stabilizaci ruin bývalého hostince. Mezi ním a již odkrytými základy bývalé školy se terén pomalu snižuje až k rybníčku, u kterého se nachází bývalý pivovar. Jeho pozůstatky jsou dnes zastřešeny, díky čemuž vznikl příjemný prostor pro prezentaci vykopaných nádob, ale i pro informační panely, a především 3D modelem dřívějšího vzhledu obce.
Pokud pokračujeme po hlavní cestě dále, dojdeme záhy na bývalou náves, které kdysi dominoval kostel sv. Jiří. Jeho základy jsou dnes pietně upraveny. V opětovně vysvěceném svatostánku se pravidelně konají mše, na které z výklenku nad někdejším oltářem shlíží panenka Marie. Jedná se o kopií skutečného obrazu, který dříve v místním kostele visel.
V centrální části návsi kdysi stávaly staré lípy. Některé z nich zde můžeme nalézt i dnes, jiné byly nahrazeny novými, mladými stromky. Dohromady však stále tvoří přirozenou zelenou ochranu soše sv. Jana Nepomuckého. I když ta dnešní je samozřejmě replikou dřívějšího vyobrazení svatého, který dohlížel na život v obci.
Přes prostor bývalé fary v severní části návsi se můžeme dostat na malou pěšinu, která nás, stejně jako žlutá turistická značka vedoucí z Lučiny, dovede k bráně místního hřbitova. Ten je velmi příjemně upraven. Náležitou atmosféru mu dodávají mohutné koruny kaštanů. Několik hřbitovních křížů dodnes stojí rovně, většina náhrobků je však položená v trávě. Bílé sošky, které je dříve zdobily, jsou většinou rozbité. I přesto zde vládne až neuvěřitelný klid. V zadní části hřbitova, kam projdeme kolem nově vystavěné kapličky, se u kamenné zdi nachází lavička. Od ní se návštěvníkům otevře neuvěřitelný výhled na louky a pastviny, které dovytváří obraz krajiny, dnes opuštěné, ale kdysi formované lidmi, kteří v ní žili své životy.
